Co je to mandala

Slovo "mandala" pochází ze sanskrtu a znamená "kruh - střed". Motivem kruhu je lidstvo fascinováno od nepaměti, a není divu - vždyť kruhový princip je ve světě skutečně všudypřítomný, ať už ve tvarech, pohybu nebo v čase. Symbolický význam kruhu vyplývá už z jeho geometrické podstaty dokonale pravidelného tvaru, organizovaného kolem pevného bodu. Jako takový představuje ideální jednotu s pevným středem, a zároveň i nekonečno a věčnost.

Slovo mandala pochází sice ze sanskrtu, je tedy východního původu, avšak mandala jako forma má existenci mnohem starší. Sám vesmír je mandalou, skládající se z mnoha dalších - mezi nimi je i Země. Vše živé se skládá z buněk, které jsou mandalami. Když vhodíte kámen do vody, vytvoří soustředné kruhy - tedy mandalu. Když uvidíte pařez, jeho letokruhy tvoří mandalu, a tak by se dalo pokračovat do nekonečna. Z toho plyne, že mandala jako forma je starší než historie člověka, neboť je stejně stará jako vesmír sám, jehož hranice je nemožné zachytit, stejně tak jako počátek či konec kruhu.

V různých formách můžeme mandalu najít zřejmě ve všech kulturách po celém světě. Mandala se v rámci lidské historie nejzřetelněji zapsala do tibetské tradice. Klasická buddhistická mandala sestává ze soustředných kruhů, čtverců a dalších symbolů, a představuje jednak obraz světa, ale i lidské nitro a ideál lidské existence stejně tak jako cestu, jak dosáhnout životní harmonie.

S mandalou se však setkáváme již v předbuddhistické, brahmanistické Indii v podobě půdorysu chrámů. Stejně tak je součástí například indiánských, afrických i australských kultur.V evropské tradici nalezneme mandaly v řadě gotických katedrál v podobě gotických růžicových oken nebo půdorysu kruhového labyrintu v dlažbě, jenž je metaforou cesty k Bohu. Mandala jako symbol souvztažnosti makrosvěta a mikrosvěta se v západní kultuře objevuje ve středověku také ve schématech alchymistů a zejména astrologů: první ji užívají v globálním pojetí přírodních procesů a jejich symbolické personifikaci, druzí při vytváření analogií hvězdného makrosvěta a mikrosvěta lidských osudů.

Například velká duchovní bytost, léčitelka, spisovatelka a básnířka abatyše Hildegarda z Bingenu již ve 12. století prostřednictvím mandal, které kreslila, hledala způsob komunikace s Bohem. Psala o svých vizích, kde připodobňuje Boha ke kruhu, jenž v sobě všechno uzavírá a všechno přesahuje.

Také Giordano Bruno, renesanční učenec, vytvářel kruhovité obrazy, které měly dokonalou formu. Byly pomůckou při cvičení představivosti a měly člověka udržovat v harmonii. Ve 20. století popisuje známý švýcarský psychiatr C. G. Jung osobní mandalu jako obraz nitra určitého konkrétního člověka. Mandala je podle něj tušení středu osobnosti, určitý centrální bod uvnitř duše, k němuž se všechno vztahuje, podle kterého je všechno uspořádáno. A podobných příkladů by se dalo nalézt mnohem více.